Zážitky z Londýna 2 – cyklistika

O paralympiádě jsem už jednou psal (příspěvek najdete zde), ale zážitků jsem si přivezl tolik, že to na jedno vyprávění rozhodně není. Chci se s vámi podělit ještě o další.

Zleva Jiří Bouška, Tereza Diepoldová a Jiří Ježek - cyklističní medailisté z Paralympiády.Závod Jirky Ježka. Totiž pochopitelně nejen jeho, ale i celé řady dalších hendikepovaných sportovců v různých kategoriích a disciplínách, které jsme celý den sledovali. My jsme jeli fandit Jirkovi, protože je náš šampión, ale fandili jsme ze všech sil i dalším Čechům – Tereze Diepoldové i Jirkovi Bouškovi, kteří sice ten den na stupních vítězů nestanuli, ale z Paralympiády si medaile nakonec odvezli.
Bylo úžasné sledovat závodníky bez nohy nebo s nohama nemocnýma, jak si to sviští po velodromu, jako by je žádný hendikep ani netrápil. Dokonce když jsme přicházeli na stadion, právě závodili tandemy. Žádný hendikep na závodnících na první pohled vidět nebyl, ale pak jsem si uvědomil, že ten vzadu má opřenou hlavu o parťákova záda vepředu a že tedy může být nevidomý… Vzápětí jsme zjistili, že to tak skutečně je. V tandemu jel vždy vzadu nevidomý jezdec, na cestu viděl jen ten vpředu.

Vzadu šlape nevidomý, vpředu jeho parťák.

Stále se mi promítá, jak se závodníci s viditelnými potížemi za pomoci berlí, holí nebo asistenta dopravili na start, s dopomocí se usadili na kolo, a při startovním znamení vyrazili a jeli, jako by jim nic nebylo. Třeba i jen o jedné noze. A po dojezdu, viditelně vyčerpaní, čemuž se nelze divit, opět potřebovali oporu k tomu, aby se vrátili do šatny. Jedna americká závodkyně, která právě překonala světový rekord a byla horkou šampionkou na medaili, se po sestoupení z kola úplně zhroutila. Sesypala se do klubíčka a zdálo se mi, že plakala – nejsem si tím jist, ale rozhodně ještě několik minut seděla schoulená na zemi a trenér ji utěšoval… Bylo to zvláštním způsobem dojemné a zároveň tak nějak slavnostní… Slovy se ty pocity nedají vyjádřit.

Při vyhlášení vítězů byly vyvěšeny vlajky - rumunská, česká a britská.A dosud mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na to, jak závodili Britové. Stadion neskutečně bouřil – přeci jen v něm ti Britové převažovali, a bylo ohromující, v jakém počtu se na své závodníky přišli podívat. Zajímalo by mě, kolik zdravých chodících Čechů by své hendikepované sportovce přišlo podpořit, kdyby se takový významný závod konal u nás… A co teprve ten rachot, když se britský závodník umístil na medailové pozici! Bylo krásné vidět nad stupni vítězů britskou vlajku právě vedle české při vyhlašování toho „našeho“ závodu.

Tu atmosféru přeci jen žádná média nepřenesou. Ale jsem pyšný, že mám fotky, které nikde neseženete – v médiích jste mohli vidět obrázky Jirky Ježka většinou na stupních vítězů. Ale mít fotku okamžiku, kdy je Jirka pár centimetrů (měl bych napsat palců, po anglicku) před cílovou čárou, fotky, jak předjíždí závodníka, který startoval o celé půlkolo před ním, fotky, jak zdraví své fanoušky, nebo záběry, jak se klaní svému přemožiteli a pak se s ním přátelsky objímá, to je opravdu pocit k nezaplacení.

No vidíte, myslel jsem si, že zážitky ze závodu se ani popsat nedají, a popsal jsem skoro celou á-čtyřku… A to jsem chtěl ještě vyprávět o Zuzaně, fantastické průvodkyni, která nás provedla kouzly Londýna. No tak zas příště.

Fotky Jirky Ježka ze závodu jsme zveřejnili hned po návratu z Londýna, můžete je vidět zde.

A tady vám nabízím pár dalších obrázků z velodromu:


 
  • Verča

    Taky jsem zamáčkla slzu při vzpomínce na atmosféru v olympijském parku. Účast našich médií na paralympiádě už se mi komentovat ani nechce, je to fakt ostuda! Já mám uchované nepopsatelné zážitky na celý život, takže kluci díky za uspořádání této výpravy :-).

  • Jarda

    Taky se těším na další počteníčko… 

  • Eva Pezlarova

    To je krása, děkuji za nádherné fotečky, za krásný doprovodný článek. Já co jsem tam nemohla být, mám pocit, díky fotografiím, jako bych se zůčastnila. Petře, patří Vám veliký díky.Eva

  • Hanka

    Nádherně napsané, děkuji, Davide, už mám zas mokré oči. Stejně jako několikrát během pobytu v Londýně…
    Opět jsem si vybavila tu úžasnou atmosféru na stadionu a vlastně celého města. Byl to pro mě životní zážitek. Kudy chodím, tudy vyprávím. Ale nezvládla jsem to tak, jako ty.
    Tento článek vytisknu a nechám číst všechny, které potkám.
    Prostě krása, děkuji.
    Jen jedna věc mi leží na srdci jako balvan.
    To, že naše média a konktrétně Česká televize neodvysílala ani minutu přímého přenosu zahájení Paralympiady, kde bylo vyprodáno a přítomna byla celá královská rodina.
    Já to cítím jako velikou ostudu. Ale popravdě, kolik lidi by to zajímalo? Ach jo!!!
    Každopádně se už moc těším na další článek, Zuzka by si totiž zasloužila také  zlato.
    Zlato pro nej průvodkyni, kterou jsem kdy potkala.
    Vrátila bych čas!
    Přeji hodně pohody pro další psaní!  

  • Krásné fotky. To musel být zážitek na celý život a to nemyslím jenom pro sportovce.

  • Ten hukot… ten hukot plného velodromu… a to že se na sportovních stadionech občas ocitám, ale tenhle včelí úl a jeho decibely, to bylo něco nového. Díky za krásný článek, znovu jsem si připomněl tu atmosféru a opět mi lezl mráz po zádech!