Skončit na vozíku neznamená konec života

V Rehabilitačním ústavu Kladruby jsou od pátku 13. září otevřené dva okruhy turistické stezky určená pro vozíčkáře. Naopak. Je to začátek něčeho nového. Nového pohledu na svět, nacházení nových přátel, zrození nového já.

To si uvědomují i třicetiletý Michal Jelínek z Chomutova a o rok starší Tomáš Peroutka z Písku, kteří se učí v Rehabilitačním ústavu Kladruby žít na vozíku. Každý na něm skončil z úplně jiného důvodu. Jeden kvůli vrozené vadě, druhý kvůli vážnému úrazu. Cíl mají ale stejný. Po odchodu z Kladrub žít jako každý jiný kluk jejich věku a neřešit, že to bude vsedě.

První krok už udělali. V pátek 13. září se zúčastnili již šestého ročníku Podzimního kladrubského triatlonu. Před startem závodu ochotně poskytli redaktorce Benešovského deníku krátký rozhovor.

Proč jste skončil na invalidním vozíku?
Michal: Já mám vrozenou vadu páteře. Arnold-Chiariho malformaci, což v mém případě znamená, že mi malý mozeček propadl do páteře a ucpal míchu. Ale na invalidním vozíku jsem skončil až loni v prosinci.
Tomáš: V opilosti mne srazil vlak a já přišel o obě nohy.

Michal Jelínek trpí vrozenou vadou páteře. Arnold-Chiariho malformací. Proto v prosinci loňského roku skončil na vozíku. Tomáš Peroutka se sklenky alkoholu už asi nikdy nedotkne. V opilosti mu totiž vlak před třemi lety amputoval obě nohy.

Kdy jste o nohy přišel?
Tomáš: Před třemi lety.

V kolika letech na vadu lékaři přišli?
Michal: V mých sedmadvaceti. Dostal jsem jakoby chřipkovou horečku, dvaačtyřicet stupňů. Takže mne odvezla záchranka a paní doktorka v nemocnici si všimla, že špatně chodím. Napíchli mi tedy páteř, zjistili, že tam mám krev a už jsem šel do tunelu a následně na operaci do Prahy. Ale už bylo pozdě.

Kdyby tedy na to přišli lékaři včas, tak byste na vozíku neskončil?
Michal: Ne. Tak by se to dalo operovat.

Takže teď už se na nohy nepostavíte?
Michal: Mám povolenou chůzi, ale jen na krátké vzdálenosti.

Pomohla by vám operace?
Michal: Těch mám za sebou už devět. Páteře a mozku. Takže vidina na zlepšení asi žádná moc není. Podle doktorů mám být dokonce už pět let mrtvý.

Co první vám prolétlo hlavou, když jste zjistil, že nemáte nohy?
Tomáš: Šok. Hrozný šok.

Jaké bylo vaše povolání?
Tomáš: Malíř natěrač. Ale k tomu se už asi nikdy nevrátím. Ale co budu dělat, zatím nevím.

Jak se se vším vyrovnáváte?
Michal: Teď jsem si našel přítelkyni s dítětem, která je zdravá, chodí do práce, tak musím fungovat.
Tomáš: Já mám také přítelkyni, která stejně jako Michalova nemá žádný zdravotní handicap, takže to mi ohromě pomáhá.

Jak dlouho se už v Kladrubech léčíte?
Michal: Jsem tady poprvé a už jeden a půl měsíce. Domů se vracím 24. září.
Tomáš: Já jsem tady také poprvé. A už tři týdny. Učím se tady chodit na protézách.

Za chvíli startuje triatlon. Máte nějakou strategii jak vyhrát?
Michal: Jet co nejrychleji. Už jsem si stačil ulomit brzdu z vozíku, takže to půjde myslím docela dobře (smích).
Tomáš: Držet se Michala a nedat mu šanci mi ujet (smích).

Zdroj: benesovsky.denik.cz | Autor: Martina Křečková