Jiří Suchánek: Handicapovaní sportovci nemají takovou podporu jako zdraví

Paralympijský reprezentant ve stolním tenise

Jiří Suchánek na vozíku Ottobock.

Jiří Suchánek na rybách na vozíku Ottobock.

Život se s ním nemazlil. Po autonehodě skončil na invalidním vozíku, přesto se nevzdal a bojoval.

Jiří Suchánek nejen pomáhá lidem, kteří měli podobný osud, ale ještě stíhá reprezentovat Českou republiku ve stolním tenise. Jeho poslední zastávkou byla letošní paralympiáda v Londýně.

„Vyhořel jsem v hlavě. Toho jsem se bál,“ začal Jiří Suchánek své vyprávění o londýnské paralympiádě.

Motivaci měl velkou. Na Londýn se těšil, ale už před odletem se bál, aby nenastal problém s psychikou.

„Bohužel to nedopadlo a já domu nepřivezl žádnou medaili. Motivace byla samozřejmě velká, ale asi jsem se přemotivoval. Říkám, že olympiáda je v podstatě zbytečná, že se stejnými lidmi se potkáváme na turnajích, ale jak se ukazuje, hráči tam do toho dávají mnohem více a dost to prožívají. Tím, že je to jednou za čtyři roky, se mění i jejich psychické rozpoložení,“ vracel se sportovec ve vzpomínkách do Londýna.  Doufá, že mu bude sloužit nejen 
zdraví, ale i psychika, a probojuje se za čtyři roky na 
paralympiádu v Riu.

„Určitě bych to chtěl zase dokázat, ale nedokážu odhadnout, co bude za čtyři roky. Letos jsem byl poprvé a netušil jsem, co mám čekat, to byl asi ten největší problém. Byl jsem dost překvapený z atmosféry 
a tolika lidí,“ spojil stolní tenista v myšlenkách budoucnost s minulostí.

Úžasná atmosféra nebyla jedinou věcí, která Jiřího Suchánka překvapila. „Překvapily mě i kontroly, které byly na začátku olympijské vesnice. Když jsme přijeli autobusem, prověřili opravdu celý autobus, zda někde něco zakázaného nepřevážíme. A to nebylo všechno. Kontroly byly i poté, co jsme vystoupili z autobusu. Museli jsme zvedat ruce a některé z nás dokonce sundavali z vozíků. Měli tam židli, na kterou si museli kluci přeskočit a ukázat, že nevezou něco pod sebou,“ vyprávěl.

Naopak rád vzpomíná na místní jídelnu. „Byla asi sto padesát metrů dlouhá a sto metrů široká.Mohli jsme si dát africkou, indickou, asijskou kuchyni. Bylo tam všechno, co nás napadlo. To bylo vážně neuvěřitelné,“ usmíval se handicapovaný sportovec.

Dalším překvapením byl  systém hry, který na paralympiádě panoval. Ze tříčlenného týmu postoupil do dalšího kola jen jeden. „Jakmile člověk zaváhal, už to nešlo, cesta dál nevedla. Když hráč nastoupí do dalšího zápasu, je tam nějaká motivace… Pevně doufám, že se probojuji do další olympiády. Otázkou je, jak bude fungovat podpora handicapovaných sportovců v České republice. Jiné reprezentace jezdí na kempy. U nás trénuji s klukem, který hraje druhou ligu, ale hrával první, jenže je to o tom, že ten člověk, který chodí, nenahradí člověka na vozíku. Balónek je pak úplně jiný. Mám na něj v podstatě víc času, abych ho odehrál. Vozíčkáři hrají o něco rychleji, a tak pokud hraji s někým, kdo chodí, je to těžké, protože mi není schopen nahrávat tak, jak bych potřeboval. Svému sparring partnerovi jsem ale vděčný za hodně,“ říkal s pokorou.

Protihráč, který s Jiřím Suchánkem trénuje, mu často říká, že za hodně vděčí jen sám sobě, že si to vydřel. On je však jiného názoru. Bez něho by prý nebyl tak dobrým hráčem stolního tenisu.

Asi nejvíce ho mrzí fakt, že handicapovaní sportovci, kteří se nevzdali a postavili se svému osudu, nejsou docenění. „Za zlato dostávali paralympionici jen sedmdesát tisíc, kdežto zdraví sportovci, kteří si navíc seženou sponzory snadněji než my, dostali něco přes milion korun za zlatou medaili,“ posteskl si.

Přitom se v jiných zemích lidé nesetkají s tím, že by sportovci, kteří nejsou úplně zdraví, nedostávali prostor a byli přehlíženi. „Ostatní z jiných zemí jsou sportovci na plný úvazek. To se o nás říkat nedá. Na některé turnaje už ani nejezdíme, protože na ně nemáme peníze. Když chceme odjet, tak si to musíme zaplatit z peněz, které vyděláme v práci, a navíc si musíme vybrat na turnaj dovolenou,“ přiblížil situaci handicapovaných sportovců Jiří Suchánek.

Paralympijský Londýn ho uchvátil. „Když jsme byli před rokem na jednom turnaji v Británii, všude jsme viděli upoutávky na paralympiádu. Ani ne na olympiádu, ale hlavně na paralympiádu. První se totiž odehrála právě v Anglii. O to zajímavější to bylo. Přivítat paralypioniky přišel v Londýně neuvěřitelný milion lidí,“ vyprávěl se zaujetím.

Menším mínusem byla bezbariérovost. „Nemůžeme si stěžovat. Nájezdy do domů byly skvělé, na to mysleli, ale občas jsme měli problém se dostat třeba do vany, která nebyla určena pro vozíčkáře. Na druhou stranu jsme si řekli, že to není taková překážka a jsme zvyklí na to, že ne vždy je vše perfektní. Pak se nemusíme bát odjet třeba na dovolenou,“ usmíval se Suchánek.

I když sledoval zápasy už jen jako divák, byl pořád překvapený. Z atmosféry, lidí, solidarity i perfektní hry.

Jiří Suchánek
Jednatřicetiletý Jiří Suchánek pochází z Chlumína, v současné době ale bydlí s přítelkyní v Liberci, kde také pracuje. Je zaměstnaný na spinální jednotce v liberecké nemocnici, kde pomáhá lidem s podobným osudem, který potkal i jeho. Jako mladý kluk dostal v autě smyk a naboural. Dvě stě metrů od domu, kde bydlel. Nejdříve byl převezen do mělnické nemocnice, poté se ho ujali v traumacentru v Liberci. Diagnóza byla děsivá. Jiří Suchánek si zlomil při nehodě krční páteř a zůstal upoután na vozík. Dnes má stále postižené nohy i ruce. Přesto se naučil samostatnosti a dopracoval se až na paralympiádu v Londýně, kde reprezentoval Českou republiku ve stolním tenise.

Autor: Lucie Čížková – Mělnický deník

 
  • Sotek07

    Jirka je borec, dobrej člověk předevšim.