Daniela Filipiová: Bariéry jsou především v hlavách lidí

„Bariéry jsou především v hlavách lidí, proto se ty reálné tak těžko odstraňují,“ uvedla v rozhovoru pro EurActiv senátorka a architektka Daniela Filipiová (ODS). Redakce si s ní vedle bezbariérovosti povídala i o transformaci sociálních služeb pro zdravotně postižené nebo o její vlastní zkušenosti se životem na vozíku.

Daniela Filipiová je česká politička a architektka. V současné době zastává úřad senátorky Senátu PČR. Od ledna do května 2009 byla ministryní zdravotnictví ČR ve druhé vládě Mirka Topolánka. Od roku 1986 je kvůli neúspěšné neurologické operaci odkázána na invalidní vozík. 

  • Zatímco ve státech západní Evropy se myšlenka na to, že i handicapovaní lidé mohou žít běžným životem v přirozeném prostředí, usazuje od šedesátých let dvacátého století, v Československu proces transformace sociálních služeb prakticky neexistuje. Situace se pozvolna mění až na sklonku nového tisíciletí. Může se Česká republika již srovnávat se západními zeměmi? 

Bohužel si myslím, že rozdíl mezi námi a západní Evropou je stále propastný. Důvodem je to, že se u nás péče stále většinově soustředí na ústavní péči. V západoevropských zemích ústavy již prakticky neexistují, maximálně tu narazíme na ústavní zařízení pro těžce postižené s kombinovanými vadami. Podle mých informací například ve Švédsku mají pouze ústav pro děti s postižením sluchu, ale jinak nic. Nenajdete tu ani ústavní zařízení pro mentálně postižené.

  • Máte aspoň pocit, že se nyní věci ubírají správným směrem, nebo je  pořád vše při starém?

Pravdou zůstává, že směr, kterým se v poslední době Česká republika ubírá, je správný, ale realita bohužel strašně zaostává. Stále je běžnou praxí, že pokud někde vyslovíte přání, že by se nějaké ústavní zařízení mělo zrušit, tak tím vyvoláte obrovskou bouři. Paradoxně mnohdy i u rodičů handicapovaných dětí. Pokud bych měla uvést konkrétní příklad, tak na integraci do vzdělávacího procesu rodiče handicapovaných dětí argumentují tím, že jejich děti nebudou v běžných školách stíhat výuku, budou zaostávat a navíc se jim tu budou kvůli postižení posmívat. Já si to ale nemyslím, protože jsem přesvědčená o tom, že malé dítě svět kolem sebe vnímá a přijímá tak, jak je. A pokud se bude již odmalička setkávat s lidmi s různým typem handicapů, tak mu to přijde normální, běžné.

Vždycky ráda uvádím příklad svých vlastních dětí. Starší dceru jsem měla ještě jako chodící, na vozík jsem se dostala, až když jí byly tři roky. Její postoj ke mně je velmi ochranářský. Za to moje mladší dcera to bere úplně jako samozřejmost. Když jí byly tři čtyři roky, tak mi dokonce řekla, že až vyroste, tak její vozík nebude černý jako můj, protože se jí ta barva nelíbí, ale červený.

Ale zpátky k otázce. Vím, že to nejde udělat ze dne na den. Stát musí být na plnou integraci připraven, mít dostatek financí apod. Standardní vozíčkář potřebuje jen bezbariérové úpravy, ale například nevidomý, neslyšící nebo člověk s mentálním postižením potřebuje i doprovod asistenta. Mohl by tu sice platit zákon, který by říkal, že do roku XY zrušíme ústavy, ale to by nebylo dobře. Bez řádné přípravy, diskuze a osvěty by se to rodinám, kterým by se najednou doma ocitl zdravotně handicapovaný člen rodiny, jež vyžaduje větší péči, pouze celé zkomplikovalo.

  • Co by se tedy podle Vás mělo dít? Co by měl tomto ohledu udělat stát?

Stát by měl nastoupit v tom slova smyslu, že bude rodinám pomáhat například formou příspěvku na osobní asistenty. Poskytne jim prostředky, aby si tuto službu mohly pořídit. Aby tato náhlá změna v jejich životě nenarušila třeba jejich profesní život, protože ten by tímto skončil. Navíc si uvědomme, že starost například o malé dítě s velmi těžkým postižením po 24 hodin denně je nesmírně fyzicky i psychicky náročná.

  • Jak lze těmto rodinám pomoct?

Stát by měl těmto lidem umožnit, aby mohli i při péči o handicapovaného chodit do práce. V ten moment se pak o dítě nebo dospělého musí postarat profesionál a co je podstatné, že tato péče bude probíhat v jeho domácím prostředí. Jsem ale přesvědčená o tom, že by se to státu vyplatilo i finančně. Kdyby se polovina toho, co se vynaloží na jednoho člověka žijícího v ústavním zařízení, dala těmto rodinám, tak to bohatě pokryje služby a stát tím ještě ušetří. Ušetřené peníze, které jsou součástí sociálního balíku, bude moct poskytnout třeba na zvýšení příspěvků. Tím by se zvedl i standard služeb pro handicapované.

  • Myslíte si, že by do transformace sociálních služeb měli být zapojeni úplně všichni? Nebo by měla existovat ústavní zařízení, která by sloužila pouze velmi těžce postiženým osobám?

To je na diskusi. Zkušenosti ze světa ukazují, že to bez ústavů jde. Osobně jsem přesvědčena, že i člověku s těžkým postižením je mnohem lépe doma se svou rodinou než v ústavním zařízení. Ale je tam také ten aspekt, o kterém jsem před chvílí mluvila. Aby se tak mohlo stát, musí se stát postarat o jeho rodinu, aby si mohla odpočinout, pracovat atd.

Nejde to ale spustit ráz na ráz. Nejprve je nutné, aby se do toho vložili odborníci a další zainteresované osoby a vše řádně prodiskutovali. Je zajímavé, že mnohdy proti transformaci nejvíce vystupují ti, kteří v ústavech pracují nebo je vedou. Myslí si, že by tak přišli o práci, ale to není pravda. Starali by se o handicapované pořád, ale v jiném prostředí a jinak.

  • V České republice běží od roku 2007 pilotní projekt Ministerstva práce a sociálních věcí, který se soustředí na podporu transformace sociálních služeb. Jak jeho snažení hodnotíte?

Přiznám se, že jsem výrazné výsledky zatím neviděla. Je to možná moje chyba, že mi něco uniklo. Zmíněný projekt je spíš takový pokusný balónek, který se vypustil, aby se o tom vědělo a diskutovalo. Ale to samo o sobě je pokrok. Je důležité, když se o tom mluví. U toho vše začíná.

  • Někdy se říká, že transformace ústavní péče pro zdravotně postižené je velmi nákladná. Myslíte, že za to stojí?

Je to přesně naopak. Provoz ústavního zařízení, který byl vyčíslen až na 40 tisíc korun na osobu na měsíc, nezahrnuje pouze službu o klienta, ale jsou tam zahrnuty i náklady například na zahradníka, topenáře, služby apod. Péče o člena rodiny doma rozhodně takovou částku nestojí. Jsou potřeba náklady na asistenta, který se o něj bude starat, když rodina nebude doma. Jeho plat by se mohl pohybovat kolem poloviny nákladů, o kterých jsme mluvili v případě ústavů.

Samozřejmě tu jsou příspěvky na sociální péči, ale ty by se podle mého měly upravit podle toho, jakou službu ten který člověk skutečně potřebuje. Dnes to není nastaveno zrovna efektivně, protože je dostávají všichni. V případě osob se stupněm jedna a myslím, že mnohdy i dva, se příspěvek často vyplácí zbytečně, protože tito lidé žádnou službu nenakupují. U osob s třetím a zejména čtvrtým stupněm je to trochu něco jiného, protože ti s penězi bojují neuvěřitelným způsobem. Musí se posuzovat nejen míra handicapu a závislosti, ale i konkrétní prostředí a možnosti a schopnosti posuzované osoby.

Pozor, nesmíme se ale bavit jen o financích. Je také třeba hovořit o psychice a „sociálnu“. Musíme myslet především na to, aby člověk žil důstojně. V tomto případě jsme dosáhli velkého pokroku. Je tu snaha, aby byla zařízení menší a aby fungovala trochu jinak, než jsme byli zvyklí.

Je to tedy hlavně o tom, že lidé mají pocit, že žijí normálně a že nejsou zavření někde za zdmi ústavu, kde je nutné dodržovat nastavená pravidla. V komunitním bydlení mohou rozhodovat sami o sobě.

  • Jak můžete, jako senátorka, pomoct Vy?

Především hovořit o tom a zdůrazňovat, že je třeba dělat vše proto, aby ústavní zařízení byla zrušena. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to není jednoduché. Když jsem toto téma otevřela v Senátu, zpočátku se na mě snesla obrovská vlna nevole. Všichni byli proti. Všichni. Dnes už se o integraci, což podle mě zrušení ústavů bezesporu je, alespoň hovoří a dělají se první, nesmělé krůčky.

  • Pojďme si nyní chvíli povídat o Vaší původní profesi – architektuře. Zajímalo by mne, zda se za posledních dvacet let změnilo uvažování o zdravotně postižených mezi Vašimi kolegy architekty? 

Bohužel ne a je to moc smutné. Zkraje devadesátých let to ale vypadalo nadějně. Všude se o tom psalo a mluvilo a i projektanti lačnili po informacích. Postupem doby jsem ale nabyla dojmu, že „nadšení“ opadlo a architekti mají pocit, že je to obtěžuje.

Ještě než jsem se stala senátorkou, tak jsem v polovině devadesátých let oslovila Českou komoru architektů, které tehdy předsedal architekt Bílek. Našla jsem u něj porozumění, zřejmě i proto, že byl emigrantem a působil ve Spojených státech, zemi zaslíbené pro vozíčkáře. Má idea byla, aby v komoře vznikla pracovní skupina se zastoupením osob s různým typem handicapu – byl tam člověk o berlích, na elektrickém vozíku, na normálním vozíku, nevidomí, zástupce neslyšících a architekt bez handicapu. Pokud se v Praze objevil nějaký projekt, který nás zaujal, například tím, že dostal nějaké ocenění nebo byl originální, hodnotili jsme ho z hlediska aplikace vyhlášky – tedy zda je vyhovující přístup hlavním vstupem, zda je zajištěn plynulý pohyb po budově, jaké má objekt hygienické zázemí, prostě nakolik myslí na lidi s různým typem handicapu. Výsledky naší práce jsme následně publikovali. Tento systém fungoval a bylo to skvělé. Mým odchodem do Senátu to ale utichlo, protože jsem na tuto práci bohužel neměla čas. Skupina následně zanikla.

Stále častější praxí se ku mé lítosti stává, že pokud se zrekonstruuje obchod, který třeba dříve potřebám handicapovaných vyhovoval, tak najednou je tam u vchodu schod. To je velký krok zpátky.

  • Jak je to s přípravou studentů na vysokých školách? Učí se projektovat stavby pro zdravotně postižené?

Formálně, ano. Učí se to. Ale zdůrazňuji slovo formálně. Pokud vím, jde o jednu dvouhodinovou přednášku za celé, pětileté studium. Další věc, kterou jsem asi před rokem udělala, bylo, že jsem zašla za děkanem Fakulty architektury a zeptala se ho, zda by bylo možné, abych do školy docházela s tím, že budu se studenty konzultovat semestrální práce – nikoliv z hlediska architektonického, to mi nepřísluší, protože od toho je tam vedoucí projektu, ale z hlediska aplikace vyhlášky.

  • Jak to dopadlo? Podařilo se?

Nejprve to vypadalo slibně, vedení fakulty se tvářilo, že má zájem. Nakonec to ale vyšumělo. Když jsem se na nějaké akci potkala s panem děkanem, bylo mi řečeno, že již něco takového na škole funguje. Já si to ale nemyslím, protože jsem se několikrát setkala s čerstvými absolventy architektury a ti neměli o existenci vyhlášky ani ponětí.

  • Jak si neúspěch vysvětlujete?

Možná měli pocit, že bych jim příliš zasahovala do projektů. To já ale rozhodně dělat nechci. Jde mi pouze o drobnosti (maličkosti z pohledu projektanta a jeho architektonického záměru, nikoliv handicapovaného), poradit například kam by bylo lepší posunout dveře a že by bylo lepší tyto dvě kabinky sloučit, a vytvořit tak větší prostor. V podstatě jen nabízím možnost, že řeknu, kde je drobná chybička, protože právě tato chybička může být ve výsledku velký problém.

  • Legislativa na takové věci nemyslí? Neměly by být stavby ze zákona bezbariérové?

Ano, stavby mají být podle stavebního zákona bezbariérové. Za aplikaci tohoto zákona je zodpovědný Stavební úřad, který je zodpovědný i za aplikaci tzv. bezbariérové vyhlášky. Na tomto poli bohužel funguje skupina, troufám si říct samozvaných lidí, kteří konzultují projekty a vydávají na ně posudky. „Nejlepší“ jsou posudky, které říkají, že se ke znění vyhlášky nemusí přihlížet, že realizace bezbariérovosti je z technických důvodů nemožná. Nevím ale, kdo tyto lidi proškolil. Lze vůbec proškolit z bezbariérovosti? Podle toho pak vypadají některé jejich úpravy – například zvonek se znakem vozíčkáře, na který ale nelze dosáhnout, protože k němu vedou dva schody. Pokud už zvládnete na něj zazvonit, tak nevíte, zda vás vůbec někdo slyšel, protože mikrofon tam vůbec není, nebo je vysoko.

Kapitolou sama pro sebe jsou bankomaty. Vozíčkář nemůže například při zadávání PINu zakrýt tělem ruku, kterou kód mačká, a hrozí mu tak, že se mu bude někdo dívat přes rameno. Další problém je v tom, že k některým bankomatům se vozíčkář vůbec nedostane, protože se mu k němu jednoduše nevejde vozík. Já mam naštěstí krátký vozík, takže nepotřebují velké místo na podjetí, ale takový člověk na elektrickém vozíku má opravdu potíže. Často se také stává, že k bankomatům, které jsou uzavřeny na pobočce, vedou schody. Komplikaci představuje i jejich zamykání na noc. Pokud si chcete vybrat peníze po zavírací době pobočky, musíte si dveře vedoucí k bankomatu otevřít kartou. Interval otevírání dveří je ale velmi krátký, vozíčkář, který musí pracovat s vozíkem, má co dělat, aby ho stihl. Dveře jsou navíc mnohdy strašně těžké. Obecně bohužel platí, že vozíčkář je před bankomatem velmi zranitelný.

  • V některých západoevropských zemích, například ve Švédsku, je běžné, že se staví novostavby, v nichž se sice předpokládá, že budou bydlet občané bez handicapu, ale zároveň se tyto stavby projektují i pro vozíčkáře. Dovedete si představit, že by to v brzké době takto fungovalo i v České republice?

Ano, to je pravda. Například dveře, které mají rám 60 cm, jsou pro vozíčkáře velkou překážkou. Projektovat zároveň i pro tělesně postižené ale není nijak těžké. První krok už jsme udělali. Již zmiňovaná vyhláška říká, že veškeré domy s více jak třemi bytovými jednotkami musí být přístupné i pro občany s handicapem. Ale jen veřejné prostory objektu.

Alfou a omegou bezbariérového bytu, je hygienické zařízeni. Proč ale neudělat v rámci výstavby jeden dva byty tak, že u nich sloučím koupelnu s toaletou? Zdatný vozíčkář, jak já říkám, v tom může pohodlně fungovat.

  • Máte vysvětlení, proč takto čeští architekti a projektanti neuvažují?

To je přesně ten problém, o kterém jsem mluvila před chvílí. Oni takto nepřemýšlí. Aby se to změnilo, je potřeba začít u studentů, protože starého psa novým kouskům nenaučíte.

Nejde o to stavět pouze byty tzv. zvláštního určení, které slouží lidem s těžkým tělesným postižením, a musí být proto opravdu specificky řešeny. Pro vozíčkáře, jako jsem například já, jsou ony bezbariérové byty, o nichž jsme mluvili. Já nepotřebuji elektrická čidla na automatické rozsvěcení světel v místnosti, nebo jiné elektrické zlepšováky, stačí mi byt v paneláku na sídlišti, který ale má kvůli získání prostoru sloučenou koupelnou se záchodem.

  • Ze své profese cestujete po Evropě a po světě a máte možnost srovnání. Jak je na tom západní Evropa s bezbariérovostí a jak moc za ní pokulhává Česká republika?

Pokud bych měla srovnávat, tak z českých měst mohu objektivně posuzovat pouze Prahu. Co se týče třeba pohybu po městě, tak Praha v tomto ohledu udělala opravdu hodně. Na nedostatky, na které jsem upozorňovala před chvíli, například schod při vstupem do obchodu, ale narazíte i ve Francii či Itálii.

Nejvyšší hodnocení bezbariérovosti se v rámci Evropy tradičně dostává Nizozemsku, které je samo o sobě rovinaté, takže tam nehrozí, že by vozíčkář někde musel do většího kopce. Kladně hodnocen bývá i Štrasburk, který má absolutně přístupnou tramvajovou dopravu. Možná vás to překvapí, ale příliš dobře si nevede Francie, ale třeba ani Itálie, kde pořád zůstává hodně bariér.

Jak tedy vidíte, ideální to není nikde. Myslím, že konzultanti by se hodili nejen České republice, ale i jiným evropským zemím. Vzpomínám si, že když jsem byla před třemi lety v Radě Evropy, tak jsem si večer v hotelu pustila televizi a v ní zrovna hovořili o bouřících se vozíčkářích, kteří se nemohou dostat do vlaku. Udivilo mě to, protože přesně v té samé době to řešilo i Česko. Uvědomme si ale, že mezi námi a Západem je 40letá propast ve vývoji.

Z celosvětového měřítka se za ráj pro vozíčkáře považují Spojené státy americké, které v této oblasti hodně postoupili za prezidenta George Buse staršího. V USA tehdy platilo, že firma, která se zpřístupnila handicapovaným, mohla uplatnit velké slevy na dani.

  • Jaká je situace v České republice? Legislativa, která upravuje zaměstnávání osob se zdravotním postižením má přece stále určité rezervy. Firmy si často stěžují, že nejsou k zaměstnávání těchto osob dostatečně motivovány.

Mince má vždy dvě strany. Na jednu stranu slýcháme, že zdravotně postižení nemohou najít pracovní uplatnění, na stranu druhou znám mnoho firem, které pro ně pracovní místa připravily, ale nikoho na ně nesehnaly. Jednoduše nebyl zájem.

  • Co za tím stojí? Lidé se bojí pracovat?

Ne, oni mnohdy sami nechtějí. Vystačí si se sociálními dávkami a spočítají si, že jim nestojí za to ráno vstávat a jít do práce.

  • Myslíte si, že k tomu mohou přispívat i přetrvávající bariéry na pracovištích, v dopravě apod.?

Částečně samozřejmě ano, ale snažím se poukázat na to, že hlavní problém nespočívá pouze v tom, že by zdravotně postižené nechtěl nikdo zaměstnat. Není to tak jednoznačné, protože důvod je často třeba hledat i na jejich straně.

  • Mluvila jste o tom, že z pohledu bezbariérovosti existují velké rozdíly mezi hlavním městem Prahou a zbytkem republiky. Jak si vedou ostatní česká města?

Větší města typu Brno, Ostrava, Hradec Králové, Olomouc, Zlín jsou na tom relativně dobře a celkem to tam funguje. Problém ale nastává v městysích a na vesnicích. Člověk s handicapem se tu obtížněji pohybuje, protože chodníky vesnice často vůbec neřeší, natož aby pak uvažovaly o nějakém nájezdu. Těžké je také sehnat sociální službu a o zaměstnání ani nemluvě.

Nicméně jsem přesvědčená, že každý člověk je zaměstnatelný. Vzpomínám si na jednu situaci. Kdysi jsem měla možnost konzultovat jednu diplomovou práci, která se věnovala projektu hasičské zbrojnice v Praze. Student mi tehdy tvrdil, že z pohledu zdravotně postižených není vlastně co konzultovat. Odvětila jsem mu na to, proč by vozíčkář nemohl sedět u tísňové linky. Student slíbil, že se o tom poradí s profesionály, v tomto případě s šéfem pražských hasičů. Přišel s tím, že to není možné. Důvod, který šéf hasičů uvedl, bylo, že všichni zaměstnanci musí mít na sobě hasičský stejnokroj. Vidíte, bariéry jsou především v hlavách lidí. Proto se ty reálné tak těžko odstraňují.

zdroj: EurActiv.cz